fbpx

Jíťa patří do našeho indiánskýho teepe už skoro rok. Je obdivuhodná, kreativní a především silná – proto máme velkou radost z jejího inspirativního příběhu se šťastným koncem. Protože je důkazem, že naděje umírá poslední. I když už vlastně nedoufáte.

Jo, a taky je to důkaz, jak koronavirová doba karantény a totální zastavení (a zpomalení všeho), zejména ženám udělala dobře. Samozřejmě z hlediska snížení zátěže v podobě práce, nasazení a následné plodnosti 🙂

 

Jmenuji se Jitka, je mi 29 a ráda tvořím. Občas šiju, navlíkám, vyšívám, modeluju ale k čemu se vždy vracím je malování a kreslení. A taky žiju s endometriózou, z toho skoro pět let vědomě. Mám za sebou opravdu velmi dlouhou cestu konvenční i přírodní léčby, a právě teď jsem v pátém měsíci těhotenství.

Endo., co?!

Moje seznámení s endometriózou bylo velmi drsné. Muselo být, protože jsem byla ke svému tělu dlouho hluchá a slepá. Byl rok 2016, krásná sváteční květnová neděle. Měli jsme šest týdnů před svatbou, a tak mojí jedinou starostí bylo doladění všech detailů. Den jsme trávili na zahradě našeho domu, já v plavkách, abych byla krásně opálená do šatů. V plavkách, přesně tak mě vezla ten den záchranka, kterou můj přítel zavolal i přes mé protesty (tak mě zas bolí břicho, no Bóože, to rozchodím), ještě, než jsem ztratila vědomí. Probrala jsem se až v nemocnici na příjmu. Rozsudek byl jasný, z plavek rovnou na sál. Jen sundat všechny náušnice a navlíknout kompresní punčochy. O pár hodin později jsem se probudila se spoustou hadiček na JIP. Hlavou mi běhalo:  „Co já tu dělám? Vždyť jsem přece zdravá! Nemám žádné potíže!“. Zanedlouho mě přišla zkontrolovat doktorka se slovy: “Takový bordel v břiše jsem ještě neviděla. Měla jste spoustu srůstů, některé jsme odstranili, a prasklou endometriální cystu na pravém vaječníku o velikosti 9cm a její obsah jste měla vylitý v dutině břišní. Jo a asi nebudete mít děti. Máte endometriózu!“ To byl šok. Vůbec jsem netušila, co mi to povídá. Přišlo mi, že to je nějaký špatný vtip, že to nemůže být pravda.

Po propuštění mi nasadili prášky, Visanne, na tři měsíce. Ty (prý) endometriózu léči, a navíc nebudu po celou dobu menstruovat. (Léčba Visanne probíhá tak, že když není menstruace, nejsou ani příznaky endometriózy) „Tak paráda“, myslela jsem si, „líbánky bez menstruace!“. No, dlouho můj optimismus nevydržel. Po Visanne jsem sice nemenstruovala, zato jsem tři měsíce v kuse špinila. Moje tělo léčbu prý hůř snášelo…. Po dobrání jsem šla na kontrolu. „Vše v pořádku, můžete se snažit o miminko. Čím déle to budete odkládat, tím menší je pravděpodobnost, že ho budete mít…“ Nejen, že jsem si potřebovala urovnat svůj život, ale navíc se hned musíme snažit o miminko, které ovšem nepřicházelo.

Střípky mozaiky

Nedali mi to, mávnout rukou s tím, že mě spasila tří měsíční hormonální léčba. Jelikož jsem analytický tip a potřebuji ke všemu všechny dostupné informace, abych si udělala svůj názor, začla jsem googlit. A nestačila se divit, když jsem si začala uvědomovat, proč jsem musela skončit na operačním sále.

Hormonální antikoncepci jsem jedla od svých patnácti let. Nejlépe ve škole o přestávce, aby všichni viděli, že už jsem velká holka. Sice jsem ji ještě nepotřebovala, ale co kdyby náhodou, přece si nezkazím život těhotenstvím! Antikoncepce mě doprovázela až do mých třiadvaceti. Tehdy se mě můj přítel a současný manžel začal ptát, zda to opravdu chci jíst. A já nechtěla. Jen rozhodnout se mi trvalo. Při menstruaci jsem i přes braní antikoncepce začala pociťovat silné bolesti a byla mi doporučena nejsilnější hormonální antikoncepce, která tehdy na trhu byla „…ale co když to neuhlídáme a já otěhotním!“. Ještě jsem studovala a škola mi dávala hodně zabrat. Nezpomalila jsem ani když po několika zánětech močového měchýře. Školu jsem dodělala, silou vůle. Samozřejmě jsem na sebe byla moc pyšná, sice jsem upozadila vše, co mě bavilo, vše, co mi dávalo radost, neustále se stresovala, obor nesnášela (ani se mu nyní nevěnuji) ale dokázala jsem to! Cha!

Po úspěšném ukončení studia jsem si našla práci. V té době už se mé bolesti při menstruaci rozjeli naplno. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem na záchod, nemohla jsem ani chodit, zvracela jsem, boleli mě vazy, záda. Byly momenty, kdy jsem jen ležela v křečích na podlaze koupelny a čekala, až zabere prášek, abych mohla vůbec vstát. Příteli se to moc nezdálo, já byla v pohodě. „Co jako, ženský úděl“. Navíc můj doktor řekl, že bolesti při menstruaci jsou normální, tak co.

Poslední varování, které jsem však opět nepochopila, byla oslava babiččiných narozenin rok před moji první operací. Seděli jsme v restauraci, smáli se a já ucítila prudkou bolest v podbřišku. Omdlela jsem. Když mě vzkřísili, už tam stála záchranka, která mě hned vzala do nemocnice. Po cestě už mi ale bylo líp, a tak jsem záchranáře přesvědčovala, že mě nikam nemusí vozit. Neposlechli. Ptali se mě, zda mě mají vzít na gynekologii, nebo na normální příjem. „Co já vím!?“ Gynekologie mě přece vůbec netrápila (vědomě), tak to bude asi z tepla, nebo od močáku. Na normálním přijmu na nic nepřišli. Asi dehydratace. Pár dní potom jsem špinila, ale to se mi stávalo furt. Takže není třeba panikařit. Jsem zdravá. (Zpětně vím, že to byla moje první prasklá cysta, která odešla z těla přirozeně. Jenže v tu chvíli jsem své tělo tak moc ignorovala, že muselo o rok později volat o pomoc silněji…).

Neplodnost, sex na čas a závod o miminko

Ve svém prozření jsem pokračovala dál a dál. Četla knihy, české i zahraniční weby, učila se o bylinkách, věnovala se tématu ženství, minulým životům, setkávala se s různými lidmi, kteří o endometrióze věděli víc. Studovala aromaterapii, kameny, různé systémy cvičení, diety, vhodnou stravu při endometrióze, půsty, meditace, vztahy kolem sebe…prostě vše, co se dalo. Vrhla jsem se do toho opravdu po hlavě a zpochybnila a znovu seskládala vše, co mě tvoří.

Mezitím jsem stále docházela ke svému lékaři kvůli těhotenství. Začaly se objevovat otázky na téma miminko a očekávání ze strany okolí. Najednou jsem byla v bludném kruhu. Potřebovala jsem vydechnout, zastavit se a vstřebat. Ujasnit si, proč chci miminko, důvod „teď nebo nikdy“ mě akorát stresoval. Měla jsem na stole růžné hormonální „podpůrné“ prášky. V době ovulace jsem chodila na měření vajíček, abychom věděli, když „to“ přesně zkoušet (i kdyby se nám nechtělo). Najednou se nám intimní život smrskl do dat, návštěv lékaře, polykání prášků, měření vajíček a profuků vejcovodů. Kolotoč se točil čím dál rychleji a mě bylo jasné, že pokud si nedám pozor, nezamotá to hlavu pouze mě, ale zamává to s námi jako s párem. Potom už prášky a návštěvy lékaře odmítla. Už stačilo. Téma dítě se pro mě stalo nepříjemné a říkala jsem si, že mi to za to fakt nestojí. Prostě mít děti nebudeme. Plno lidí je nemá. Tak co.

IVF a druhá operace

Byl začátek roku 2019 a my se rozhodli zkusit IVF. Přece jen, už to bylo dva roky. Sice mi celý ten proces byl proti srsti, že si „koupím dítě“ a místo nás ho zplodí tým odborníků v bílých pláštích ve sterilní místnosti, ale přesto jsem si řekla, že tomu dám šanci.

Když jsem šla k doktorovi pro doporučení k návštěvě kliniky, objevil další cystu tentokrát na levém vaječníku. Byla ještě malá, na hranici operovatelnosti, ale byla tam. Šance, že by se jednalo o běžnou cystu a ne endometriální (tlustostěnnou), byla malá. Běžná cysta může odejít sama, endometriální ne. To pro mě byla poslední kapka. Hodně mě to zasáhlo. „Po tom všem, co jsem už věděla a jak jsem se změnila, jsem zas na začátku?“

Na klinice mi řekli, že je cysta opravdu ještě malá a že bychom měli zkusit umělé oplodnění i s ní. Byla by to menší komplikace než hned operovat. Následovala série důkladných vyšetření.  Celé to trvalo asi 3 měsíce. Začala jsem ale svou cystu hodně vnímat, bolela. Snažila jsem se pomocí bylin, meditací, půstů…svůj stav zlepšit, ale nepomohlo to. Cysta vyrostla skoro na 8 cm. Čekala jsem ještě na poslední schůzku na klinice kvůli genetice, potom jsem měla v plánu jít do nemocnice a objednat se na operaci. Schůzku jsme stihli, ale následující den už jsem věděla, že je zle. Ráno jsem šla na urgentní příjem a vylíčila jim svou situaci. Poslali mě domů, s tím, že si mám přijít po víkendu zažádat o termín operace. To už jsem nestihla. Ten den o půlnoci mě vezla sanita do nemocnice, do té, která mě 12 hodin před tím poslala domů. Operovali mě hned ráno. Skoro na den a dva roky po první operaci.

Chvilku jsem si v nemocnici poležela, zánět v těle nechtěl zmizet. Tentokrát totiž cysta nepraskla úplně, ale pár dní mi pomalu vytékala do dutiny břišní a způsobila velký zánět. Díky mé špatné zkušenosti s Visanne jsem radši nasadila na pár měsíců hormonální antikoncepci, aby mé tělo nemenstruovalo a mohlo se pořádně zahojit. K tomu měl pomoci i pobyt v lázních, o kterém už jsem psala a na který ráda vzpomínám.

Trvalo to 4 měsíce, než jsem se dala do pořádku. Alespoň natolik, abychom mohli pokračovat v našem IVF plánu. Po návštěvě kliniky jsem plakala. Poškození už bylo znatelné. Chyběl mi kus pravého vaječníku, levý vejcovod byl ztluštělý (podezření na zarostlý zánět), zase spousta srůstů.

Šli jsme do toho. Nejdříve bylo potřeba „vyřadit“ hormonálně vaječníky, aby v době ovulace neposlaly folikul (obal, ve kterém je, nebo není vajíčko) do vejcovodu. Poté jsme aplikovali každý den nejprve jednu, potom dvě injekce do břicha, které zaručily folikulů více než jeden. V den odběru jsme ráno přijeli na kliniku, kde nás ubytovali, manžel daroval sperma a mě pod celkovou narkózou odebrali 16 folikulů. Musím říct, že celý tento proces, kterého jsem se tak moc bála, nebyl bolestivý, spíše jen nepříjemný.

Pouze v 8 folikulách byla vajíčka a pouze 1 z nich přežilo do pátého dne, kdy se oplodněné vajíčko vrací zpět mě do těla. Mezitím jsem začala jíst syntetický progesteron, který mé tělo měl připravit na těhotenství. Pátý den mi našeho šampiona zavedli zpět. A nastalo 14 dní čekání. Dostala jsem menstruaci přesně 28. den. Těhotenství se nekonalo. Najednou jsem prozřela. Uvědomila jsem si, že ani klinika s týmem odborníků dítě nevykouzlí. Vždy je potřeba „něco“, co ani ten nejlepší lékař a peníze nezaručí.

Třetí operace

Na klinice mi doporučili třetí operaci. Obávali se, že při poškození, jaké mám, je těhotenství nemožné a je třeba se do břicha podívat v momentu, kdy to není akutní zásah. Opravdu už jsem nevěděla, zda se smát nebo brečet.  Hodně dlouho jsem zvažovala operaci, v podstatě ještě týden před nástupem. Na doporučení z kliniky jsem se dostala do rukou lékařů z Prahy Podolí. Ti mě velmi příjemně překvapili svým přístupem a hlavně odborností. To byl jeden faktorů, které rozhodli pro to, operaci podstoupit. A také jsem už neviděla žádnou jinou možnost. Operace byla náročná. Museli vzít levý vejcovod, slepé střevo, a protože jsem díky srůstům měla v břiše z orgánů jeden velký útvar, který prorostl i do břišní stěny a pochvy, museli vše chirurgicky znovu rozdělit. Zůstalo mi jen malé ložisko endometriózy na tlustém střevě, abychom se vyhnuli jeho resekci, alespoň dokud nezačne dělat potíže.

Po pár dnech mě pustili domů. O pár kil lehčí a s propouštěcí zprávou, že moje šance na přirozené otěhotnění jsou minimální. Měla jsem se hned hlásit na klinice, kvůli druhému pokusu IVF. Rozhodli jsme se ale, že si necháme nějaký čas pro sebe a do dalšího umělého oplodnění nepůjdeme, alespoň ne hned.

Zázraky se dějí v ten pravý čas

Je srpen 2020 a jsem v 5.měsíci těhotenství. Otěhotněla jsem hned první možní cyklus po mé poslední operaci. Bez jakéhokoli očekávání. S nepatrnou šancí.

Do dneška jsem znala tyhle zázraky jen od druhých. Říkala jsem jim „motivační příběhy“ a že jsem si jich poslechla…. Znáte to: „…moje kamarádka zázrakem otěhotněla…“, nebo: „…přítelkyně mého bratrance nemohla mít děti, měla skoro to samé, co ty a teď je v pohodě…“. Doháněli mě k šílenství. Je to sice super, ale to, co pomůže jim, nepomůže mě. Každý má svoje démony, ze kterých se musí uzdravit svým vlastním způsobem.

I když vím, že bez pomoci lékařů, kteří opravdu vědí, co dělají, bych těhotná nebyla, myslím, že změna sebe sama byla nevyhnutelná. Každopádně jsem díky tomu přestala odmítat lékařskou pomoc, kterou jsem si zafixovala, jako tu špatnou. Není špatná, ale je potřeba ji doprovodit i jinak, ne spoléhat pouze na operace a prášky.

Endometrióza mě vědomě provází už 4.rokem, nevědomě možná celý život. Hodně jsem na cestě poznání objevila a naučila se. Byly chvíle, kdy jsem chtěla nejradši od všech těch problémů odjet a neřešit je. Nikdy jsem to ale neudělala. Zpětně to hodnotím jako takový rychlokurz navrácení sama k sobě, k ženství. Rychlokurz proto, že si rozhodně nemyslím, že jsem na konci své cesty. Ale to, že jsem spontánně otěhotněla mi dává naději a utvrdilo mě to v tom, že zázraky existují. Jen si je musíme správně přát a neurčovat podmínky na cestě za nimi a hlavně se nevzdávat. Vše se totiž děje z nějakého důvodu.

Růžové pírko jako znak Indiánek

Děkujeme Jíťo za příběh a kreativitu, kterou vnášíš do Indiánek.

Leave a Reply