Skip to main content
Lovíme informace

Neplodnost od pravěku do současnosti

Neplodnost je dnes sice často zmiňována jako „nešťastný trend doby“, nezapomínejme ale na to, že se s touto problematikou ženy setkávaly od nepaměti. Jak se v historii neplodnost léčila? Častokrát šlo totiž o opravdu bizarní postupy.

 
Pravěký kult plodné Venuše
 

Z dochovaných záznamů víme podstatné: pravěká žena byla především matkou a rodičkou vyobrazovanou s oblými rysy Venuše, které měly zřejmě  představovat plodnost a schopnost přežití. Že se už v dobách několika milionů let před naším letopočtem ženy trápily s neplodností dokazují záznamy o rituálech, zaříkávání a šamanských obřadech s obětinami. O sofistikovaných způsobech léčby neplodnosti v té době přesné informace ale bohužel nemáme. Pomoc s neplodností pravěcí lidé spíš hledali u svých božstev, kterým dávali podobu sošek nebo skalních rytin býků a jiných zvířat.

Krev gladiátora a bloudivá děloha ve starověku
 

Jakkoliv byli starověcí Řekové pokrokovou civilizací, s neplodností to bylo u nich „na štýru“. Kvůli Hippokratovým spisům o příčinách i léčbách neplodnosti měli jasno – jakákoliv odchylka od ideálu (tvar postavy nebo kvalita menstruační krve) vedla u ženy k poruchám plodnosti. Uchylovali se tak k magii a užívání bylin ve svatyních, sbíraly se minerály a v oblibě bylo nošení různých amuletů. Nezřídka se také přistupovalo ke konzumaci štěněčího masa či zavedení olova máčeného v lidském mléce do pochvy nemocné.

Ve starověkém Římě zase lidé věřili, že žena bude plodnější, pokud bude pít krev gladiátora, nebo když ji během slavností zvaných Luperkálie sešvihá kněz proužkem kůže z obětované kozy. Ve starověkém Egyptě byla neplodnost, stejně jako v řadě dalších zemí, jasným důvodem k rozvodu. Zajímavostí je, že Číňané byli pravděpodobně první iniciátoři náhradního mateřství – miminko neplodné ženě totiž dala konkubína jejího manžela.

Antičtí lékaři začali více zkoumat ženské pohlavní orgány a původně označovali za příčinu neplodnosti tzv. bloudivou dělohu. Ta podle nich vznikla, když žena neměla dostatek pohlavního styku, načež orgán bloudil po těle a početí dítěte se nemohlo uskutečnit. Dnes jsou takovéto představy samozřejmě k smíchu, ale ještě před několika staletími jim naši předci věřili.

Drsný středověk a jeho léčba neplodnosti
 

Středověk se s ženskou neplodností vůbec nemazlil a léčebné postupy byly mnohdy za hranou snesitelnosti. Nezapomínejme na to, že žena stále musela plnit především roli ploditelky. A osud to byl mnohdy smutný – za život žena ve středověku průměrně porodila 6 až 12 dětí, stávaly se opakované potraty a úmrtnost novorozenců dosahovala 80 %. Neplodným se doporučoval konzumovat popel z částí těl různých zvířat (od zaječí dělohy po oči prvorozeného selete), odvary z drcených perel, typickým pomocníkem byla i bylina šanta kočičí, kterou stačilo svařit s vínem, vypít na lačný žaludek a úspěch byl zaručen.

Nemůžeme opominout jednu pozitivní novinku – v průběhu středověku se totiž do léčby neplodnosti začali zapojovat muži. S ženami se sice stále mohli rozvést a vystavit je veřejnému zostuzení, nově ale léčba počítala s pány, mnohdy někdy i aktivněji než se ženským pohlavím. Do jaké míry si ale muži nemožnost počít potomka přiznávali za vinu, můžeme sledovat na příkladu polského krále Kazimíra III. Velikého, který svou ženu Adélu Hesenskou raději zamkl do věže a později ji poslal do vyhnanství.

A jak tedy lidé ze středověku poznali, kdo je z páru na vině? Snadno! Odebrala se moč, a pokud se v ní za deset dní objevili červi, bylo jasno. V případě ženy se do moči mohla rovněž vložit zrna pšenice, a když za několik dní vyklíčila, byla žena schopná otěhotnět. Středověcí lékaři měli prý poznat neplodnost u mužů i pohmatem, kdy varlata neplodného byla studená a suchá.

Kulturnější novověk a první asistovaná reprodukce
 

V průběhu novověku se neplodnost začala zkoumat také z pohledu psychického stavu ženy. Při léčbě byl zdůrazňován význam vhodného pití a nenadýmavého jídla společně s používáním různých mastí, tinktur a lázní. Byly to prostě takové počátky wellness a well-beingu, který se zdůrazňoval pro dosažení touženého potomka. Lékařské počátky asistované reprodukce (inseminace) se pak datují v 18. století, kdy byl již znám princip mikroskopie i fakt, že k oplození dochází spojením vajíčka a spermie.

V současnosti už víme, že kombinování postupů moderní a tradiční medicíny funguje nejlépe. Na jaký historický lektvar byste si ale netroufli?

Zdroje:

Leave a Reply