Spisovatelka Virginia Woolfová ve svém deníku píše, volně parafrázováno „jak je možné si představit být těhotná, když to fyziologicky není možné.“ Tato věta se mnou hluboce rezonuje, protože přesně vystihuje můj život před těhotenstvím.
Nikdy jsem si neuměla představit, že jednou budu těhotná. Mnoho let jsem žila v moodu „jsem rozbitá, nejsem žena, nezasloužím si od života nic.“ Naštěstí z toho člověk vyroste.
Zatímco moje vrstevnice v pubertě dostávaly menstruaci, já stále nic. Navíc jsem byla extrémně hubená (mnoho učitelek si myslelo, že mám anorexii, nutily mě do jídla a celý to bylo občas dost nepříjemný). Jediné, co mi rostlo, byla prsa. Díky za ně! Moje puberta probíhala v období Windows XP, xchatu, lide.cz a Googlování – samozřejmě jsem Googlila i já a to mě přivedlo na samodiagnózu PCOS, což mě cca v těch 14–15 letech pěkně vyděsilo. Neplodnost, hormonální nerovnováha. Nic, s čím se mladá holka chce svěřit. A to ani doktorům, ani rodičům. Trauma bylo na světě a pěkně ho někam zavřít, kde bude potichu bobtnat.
Cca v 16 letech jsem dostala na rok hormony na menstruaci od gynekoložky (estrogen, progesteron) bez diagnózy pcos. Neustále jsem spala a často z nich ráno zvracela, ms mi to ale vyvolávalo z vysazení. Po roce bez hormonů však MS samovolně zase nepřišla a doktorka mi nasadila hormonální antikoncepci. Tu v té době jedly všechny holky, já problém nechtěla vůbec řešit a odsunula ho na „potom.“ Smířila jsem se s tím, že moje tělo nemá ms a pravděpodobně asi ani nikdy nebudu moct mít děti. Nikdo o tom nevěděl a zpětně viděno jsem začala jet slušnou sebedestrukci v podobě častého pití, bulimie a hledáním sebe sama v různých vztazích. Prakticky jsem šla ze vztahu do vztahu, kde jsem se hledala.
Po 20. roce života jsem naštěstí dostala trochu rozum. O ženských tématech se začalo maličko více mluvit, odtrhla jsem se od rodičů, zažila s nimi krach a svůj život jsem si asi poprvé řídila sama. Tohle období mě nejvíce formovalo – i když bylo hodně těžké. U nás doma bylo totiž dost věcí předem daných a nerozhodovala jsem si je mnohdy sama, protože pro rodiče to bylo v tu chvíli prostě to nejlepší. Teď jsem ale už konečně mohla svobodně dýchat a zamyslet se, co chci vlastně v životě dělat a kým jsem. V té době jsem studovala magistra a ačkoliv jsem měla všechny zkoušky a už mi chyběla jen diplomka, celá koncepce „hlavně mít diplom“ pro mě pozbyla smyslu. Věděla jsem totiž, že mám dělat úplně něco jinýho.
PCOS mi bylo také „oficiálně“ diagnostikováno od gynekoložky (poté, co jsem si doslova vydupala vyšetření) a já s tím chtěla něco dělat – protože kdybych na nějakou organizaci narazila před lety, mohl by můj život být o trochu lepší. A tak jsme s Kájou založily Indiánky. A začalo jedno z mých nejlepších a nejdobrodružnějších období v životě.
Táhne mi na 30 a čím jsem starší, tím víc se mám ráda a stanovuji si hranice. To na stárnutí miluju. HA jsem vysadila cca 5 let zpátky, přestoupila k jinému gynekologovi (odborníkovi na neplodnost), vyzkoušela různé prášky na pcos (metformin), nebo třeba seed cycling. Ten na mě občas fungoval a občas ne a nakonec jsem skončila na 5 tabletách progesteronu na zavádění měsíčně na vyvolání MS. Tu mi to vyvolalo, ale ovulaci prý nikoliv. 5 let jsem tedy při sexu nebyla chráněná a smířila se s tím, že až to jednou budu cítit, budeme asi muset navštívit kliniku asistované reprodukce a ještě předtím nemocnici kvůli operaci drillingu vaječníků, na kterou jsem už měla dokonce žádanku, ale ležela mi doma na stole.
Shrnuto – byla jsem bez ovulace, takže šance na početí minimální. V srpnu 2023 jsme byli s partnerem dost vyčerpaní kv. probíhající stavbě, velkému pracovnímu vytížení a náš vztah upřímně dost trpěl. Přechození a jednoduše jsme na sebe neměli čas. Rozhodli jsme se proto pro x letech pro dovolenou v Řecku, kde jsem měla oslavit i své 30. narozeniny.
V Řecku jsme bydleli v ubytování se zdravější stravou s velkým soukromým a různými procedurami, za sebe můžu doporučit třeba Pythagoras bed, kdy ležíte na dřevěném prkně a zpod vás hrají ženy na harfu a melodie vám prochází celým tělem. To bylo moc příjemný. Drahý, ale příjemný.
Nicméně jsme tam oba vypli a myslím, že nám to dost pomohlo na naší psychiku a hrálo roli i v početí.
Po návratu jsme prožili covid a v září se přesunuli na naší stoletou chalupu – podzim 2023 byl extrémně teplý a my to měli alespoň blízko na stavbu.
No, a tam se to zřejmě stalo. Zázrak. Pravidelný procházky, slunce, zpomalení, radost. A početí.
Poté, co jsem to nedostala, jsem byla velmi skeptická. Testů jsem si za život dělala mnoho a nikdy nebyl pozitivní. Jela jsem ale domů pro nějaké věci a udělala si ho – samozřejmě negativní. Druhý den byl ale doma i přítel a já test zapomněla vyhodit – a volal celý bez sebe, že je pozitivní. Přítele jsem uklidňovala, že jde určitě o nějaký omyl.
Druhý den jsem jela z chalupy koupit spolehlivý test a byla v naprostém šoku po shlédnutí 2 čárek. Začala jsem brečet, smát se, chodit okolo chalupy a říkat „to není možné.“ Je to asi jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek, protože ten pocit šoku, radosti a vděku nejde popsat. Čím víc jsem nad tím později přemýšlela, tím více jsem si říkala: „je to pocit, jako když člověku bez ruky ruka najednou naroste.“ Doslova.
Po radosti samozřejmě přišel přirozený strach, protože celý 1. trimestr je tak trochu o něm. Straší se s potraty, tělo se potýká s hormony a občas se cítíte velmi těhotně a někdy vůbec. A ano, dělala jsem si občas testy na kontrolu, jestli jsem stále těhotná. Ještě před 1. gynekologickou prohlídkou jsme si zašla na samoplátcovské testy z krve na to, jestli jsem opravdu těhotná, což se potvrdilo a díky za tu možnost, protože člověk stále moc nevěří. Na WC jsem se občas bála, aby mi dítě nevypadlo, kontrolovala jsem krev. Tohle ale naštěstí skončí, čím je člověk v těhotenství dál.
Na gyndu jsem šla až cca 3 týdny po testu, což mi přišlo jako věčnost, ale dříve prostě neobjednávají. Možná čekají, co se stane. Na prohlídce jsem ale už slyšela tlukot srdce a to byla další nesmazatelná vzpomínka a krásný pocit, na který budu dlouho vzpomínat.
V 1. trimestru mě neminuly nevolnosti, ale zvracela jsem jen párkrát, je to spíše nepříjemný a stále jsem musela něco jíst. Co mě ale překvapilo, bylo vymizení strachu ze samotného porodu (celý život jsem se ho tam trochu bála), nyní mi ale šlo jen o to, ať je v pořádku miminko.
2. trimestr byl na rozdíl od 1.trimestru moc fajn. Ke konci sice už trochu dochází energie, nevolnosti ale pominuly a mímo dostává už jasné obrysy, je zde více vyšetření.
3.trimestr nás zatím čeká, ale těšíme se moc.
Bude to náš indiánský kluk.
Tímto příběhem chci dodat sílu všem indiánkám, které si neumí představit být těhotné, které si nevěří, ztratily víru v sebe i doktory. Radu mám jen jednu – důvěřovat životu. On má totiž smysl pro humor a je chytřejší než naše traumata. Celý život jsem chtěla mít věci pod kontrolou, ale největší síla možná je – umět vše pustit.
Bonus:
Co bych sama sobě řekla před těhotenstvím?
- Nenech se strašit (jak od doktorů v případě běžných odchylek i od žen, které už jsou matkami). Strach nepomáhá vůbec nikomu!
- Dělej si, co chceš – nebav se s lidmi, co ti nedělají dobře – už nejde jen o tebe a kdy jindy se nejvíc poslouchat?
- Nemusíš a hlavně nepotřebuješ mít všechno, co na tebe útočí v reklamách
- Vše, co začíná slovy „pro maminky“ „pro miminka“ nebo „těhotenství“ má automaticky cenu od 1 tisícovky vejš
- Nikdo neví, co dělá, a kdo říká, že ví, tak kecá
- Co lékař, to názor a přístup
- Neber si věci osobně – zírání lidí na bříško, těhotenská rétorika (kdy v ženě roste dítě, ale všichni ji víceméně označují za „tlustou“ – slova jako buben, nakynout apod. jsou bohužel běžnou mluvou Čechů)
Ann Sedláková, zakladatelka Indiánky, z. s.
