#1 příběh

“Vzdávám hold všem holkám, který s tímto bojují taky. Jsme v tom spolu.”

Všechno to začalo, když mi bylo asi 14 let. Jako skoro všechny holky na základní škole jsem dostala svoji první menstruaci v životě. byla jsem rozčarovaná, naštvaná, jak mi to vadí ale cítila jsem se dospěle (kdybych jen věděla, že to bude jediná přirozená menstruace v životě.. Jo, jak já byla hloupá). 

Měla jsem ji pár dní, máma mi nachystala vložky, poté tampony a vše vysvětlila a já si říkala, tak toto budu mít celý život. Od té doby jsem jí neměla, ale jakožto neznalá puberťačka jsem si z toho nedělala ani hlavu. Však já nemůžu být přece nemocná. Máme jsem to neříkala, asi jsem to brala jako normální věc.

Okolo 18. narozenin jsem už začala uvažovat, že není něco v pořádku.

Tak mě máma objednala k doktorce, ale pamatuju si, že ta mě ani nevyšetřila a okamžitě vyvolávačka. Na ty jsem chodila co půl rok každý měsíc. Poté nasazená antikoncepce a hele měsíčky docházely, tak jsem takhle chemicky menstruovala až do svých 21 let, kdy jsme se s mým mužem rozhodli, že už bychom mohli pomalu vysadit antikoncepci a začít se snažit o miminko. 

Ono než se tělo vyrovná, tak to bude půlrok a pak hned otěhotním (já naivní). Když uběhl skoro rok a furt nic, objednala jsem se k jiné gyndařce, která se doopravdy začla snažit najít můj problém. A problém byl na světě, po hormonálním profilu a ultrazvuku diagnoza pcos. V tu dobu jsem vůbec nevěděla, že je to něco vážného. Jen mi řekla, že nasadíme gynprodyl, že zázraky se dějí a já určitě otěhotním. Dnes jsou to dva roky, zázrak se nekoná. Já psychicky vysátá s negativních těhotenských testů, chloupkama snad všude, s lehkou nadváhou, protože tloustnu snad i ze vzduchu, věčnýma návalama horka, s náladou se měnící každých 10 minut.

Deprese ke mě taky zavítá dost často, touha založit rodinu je velká. Přítel je velkou oporou, ale to zklamání v očích vidíte. Zrovna vybírám CAR, který po dvou letech navštívíme. Já mladá slečna, která si myslela, jak život bude jednoduchý. Ale nosíme v sobě perly a já věřím, že jednou se ten zázrak stane a budeme rodiče. Vzdávám hold všem holkám, který s tímto bojují taky a jsme v tom spolu.

Za sdílení indiánsky děkujeme B.

#2 příběh

“To bylo vážně těžký WTF.”

Zrovna nedávno jsem manželovi říkala, jak je to strašný, že o pcos vlastně skoro nikdo neví. Snad všechny kamarádky, co jsem jim o tom říkala, vůbec nevěděly, o co se jedná. Jen jedna teda – a to proto, že tím trpí také. Já se tohle dozvěděla až u třetí gynekoložky. 

Ta mi na první návštěvě řekla, jestli vím, že mám polycystické vaječníky a že je téměř nulová šance, že otěhotním přirozeně. Já na ní koukala jako na blázna.. Proč mi tohle nikdo předtím neřekl? Od 15ti let chodím na gynekologii a tohle se dozvím ve 26 letech, kdy se marně snažím otěhotnět? To bylo vážně těžký WTF. Napřed jsem vůbec nevěděla, o co se pořádně jedná, a tak jsem se mrkla na net..A myslela jsem, že se asi zhroutím. Bylo to fakt silný kafe. No.. Každopádně jsem byla hned poslána na kliniku umělého oplodnění. Tam jsem po hormonální stimulaci a injekci na ovulaci otěhotněla hned napoprvé a přirozeně. Tím to ale bohužel nekončí. Na happy end si budu muset ještě počkat. 

Kolem 25 tt se mi najednou hrozně zvýšil tlak (já měla hypertenzi už před těhotenstvím, ale pak bylo vše v pořádku). Tak jsem byla hospitalizována s těhotenskou preeklampsií (další nemoc, o které se moc neví a nemluví). Většinou se objevuje až na konci těhotenství, ale u mě vypukla už v půlce. Obě sestry a vlastně i maminka si tím taky prošly, naštěstí ale v lehké formě a až na konci. U mě to bylo horší. Tlak se nelepšil, já začala šíleně otékat, selhávaly mi ledviny a malá se přestala vyvíjet.

Asi ve 28 tt jsem musela na císaře. Malá se narodila s váhou necelých 550g

Asi ve 28 tt jsem musela na císaře. Malá se narodila s váhou necelých 550g. Pár dní po porodu musela na operaci, kterou nezvládla. naše vymodlené miminko nám umřelo.  Vůbec jsem nechápala, jak je to možný, proč se to stalo a jakto, že ten s prominutím *** život jde dál?Jaktože se země pořád točí, lidi se pořád za něčím honí, trápí se skrz maličkosti a já pořád existuju? 

Bylo to opravdu nesmírně těžký. Tohle si nikdo, kdo si tím neprošel, nedokáže představit. Já jsem díkybohu byla vždycky taková, že jsem se z ničeho nehroutila a říkala si, že to tak asi mělo být.. Že se to prostě nestalo jen tak pro nic za nic. Takže jsem zvládla i tohle.. Samozřejmě s podporou milujícího manžela, úžasné rodiny a báječných kamarádů. Už to bude rok a já se pomalu začínám připravovat na další těhotenství. Hodně se bojím, ale hlavně věřím, že to bude v pořádku.

Za sdílení děkujeme indiánsky kreativní a inspirující slečně H. 

#3 příběh

“Doktoři nejsou vědmy”

Po vysazení HA (hormonální antikoncepce), kterou jsem užívala s přestávkami asi 10 let, se mi zhroutil svět. Tolik zdravotních problémů jako akné, šílené padání vlasů, a nově nalezené cysty na vaječnících, které prý díky antikoncepci nebyly vidět, se mi v životě zjevily jako přízrak. 

Byla jsem z toho nešťastná a snažila se přijít na to,  proč se mi zrovna toto děje. Dávala jsem si do souvislosti svou hormonální nerovnováhu, kterou jsem trpěla už od puberty. Vždy jsem měla velmi problematickou pleť a trpěla jsem na ochlupení na obličeji, což jako hnědovláska zrovna neuvítá žádná žena. Velmi snadno jsem přibírala a těžko hubla. Když jsem pravidelně nejedla, byla jsem podrážděná a trpěla jsem na šílené výkyvy nálad, což se ještě po vysazení prášků enormně zhoršilo, kolikrát jsem si myslela že se z toho snad zblázním..

Po těchto 10 letech dodávání umělých hormonů do těla a potlačování symptomů jsem se opravdu rozhodla, že svůj život chci změnit už jen pro to, že jsem celostní terapeut a vyznávám přirozený způsob života bez chemie.

Řekla jsem si, že už takhle dál žít nechci, nechci obelhávat své tělo a chci jednou pro vždy žít svobodně a bez léků. Sama jsem začala hledat na internetu po všemožných informacích jak z Čech, tak že zahraničí a střádala informace od žen s podobnými zkušenostmi. To, co jsem našla, mě překvapilo. Syndrom pcos, o kterém jsem kdysi v minulosti četla, ale myslela si, že to nemůže být můj problém, se na mě řinul ze všech zdrojů.

Všechny symptomy na mě seděly. Já si náhle uvědomila, že patřím k této skupině žen a ptala jsem se, jak je to možné, že mi nikdy má gynekoložka nic neřekla, nebo se aspoň o něčem nezmínila. Ptala jsem se jí tedy, zda je možné, abych tímto syndromem trpěla i já. Odpověděla, že se to přesně nedá zjistit, že mám relativně vše v normě, ale že symptomy tomu odpovídají.

Opravdu, s antikoncepcí byly moje hormony v pořádku. Ale po naléhání, kdy jsem si nechala udělat rozbor krve, mi zjistily velmi malou hladinu progesteronu a estrogenu. Také další hormony nebyly úplně výstavní. Doktorka mi řekla, že ve svých 29 letech už mám opravdu věk na dítě a měla bych si pospíšit, jelikož mi to opravdu asi půjde těžko s tím mým syndromem. Byla jsem z toho vyděšená a bála se, že se tomu opravdu tak stane.

Měla bych si pospíšit

Začala jsem chodit na akupunkturu a léčila se všemožnými bylinkami a čínskou medicínou, změnila životní styl a začala se více zajímat o své tělo a psychické zdraví. Po několika měsících mi doktorka řekla že mám aktivní folikul. Byla jsem z toho nadšená ale pořád jsem se bála a nebyla si jistá, zda někdy otěhotním.

Avšak osud tomu chtěl a při první nechráněném styku s mým přítelem jsem 16. 6. 2019 ihned otěhotněla. Nyní jsem ve 4. měsíci těhotenství. Chci tak dát tímto příběhem naději všem ženám, kterým bylo od doktoru tvrzeno, že nebudou moci otěhotnět nebo to pro ně bude složité. Doktoři nejsou vědmy, poslouchejte své tělo a hlavně pečujte o sebe s láskou a vaše tělo se vám za to určitě odmění. Držím palce všem ženám v boji s pcos. Já nakonec zjistila, že pcos může být váš přítel, který vám napovídá co změnit v životě, abyste byla opravdu šťastná.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně P. 

#4 příběh

“Nevíme, jak se zachovat. A tak se v tom plácáme.”

S problémem vynechávání menstruace bojuji asi od sedmnácti let. Do té doby jsem měla pravidelnou a velmi bolestivou menstruaci. Půlroční vynechání menstruace jsem řešila u gynekologa, který mi řekl, že vynechání bude kvůli stresu ze školy a píchl mi vyvolávačku. 

Ta pomohla a zhruba do dvacíti jsem dostávala menstruaci jakž takž pravidelně. Bylo mi řečeno, že na gynekologii mám přijít až nebudu mít menstruaci déle jak tři měsíce. Někdy jsem menstruaci opravdu tři měsíce neměla, ale neměla jsem potřebu to řešit. Ve dvaceti jsem se seznámila s mým nynějším manželem a začala jsem přemýšlet o budoucnosti, a že bych chtěla mít po svatbě miminko. Přestěhovala jsem se a změnila gynekologa. Gynekoložka mi po první návštěvě řekla, že mám PCOS. A předepsala mi Duphaston. Duphaston jsem brala asi rok, menstruace přicházela, ale nebyla jsem spokojená s tím, že beru chemii. Duphaston jsem proto vysadila, chvíli menstruace chodila v pořádku, pak jsem měla další až tříměsíční výpadky.

Protože jsem v té době studovala vysokou a chodila do práce, svojí nepravidelnost jsem přestala řešit. Nemám bohužel pevnou vůli. Dva roky uběhly jako voda a s přítelem jsme se vzali. To už jsme věděli, že miminko určitě chceme. Proto jsem opět začala řešit svou nepravidelnou menstruaci. Opět mi byl nasazen Duphaston, vyvolávačky a po tři čtvrtě roce Clostilbegyt. Já sama jsem začala pátrat na internetu, objevila jsem super stránku na Facebooku, kde psaly další ženy tipy, jak bojovat s PCOS. Začala jsem brát Inositol, pít kontryhelový čaj. Po roce léčení mého problému gynekoložka požádala o spermiogram mého manžela.“

Nejdříve manžel, pak až vy

S manželem jsem navštívili sexuologii, kde zjistili, že má manžel špatné spermie – je jich málo, jsou špatně zakřivené a málo aktivní. Manžela začali léčit tím, že mu předepsali dvoje prášky. Mně udělali různé testy, kterým jsem moc nerozuměla, ale bylo mi řečeno, že je u mě vše kromě PCOS a trombofílie v pořádku. Sexuolog mi řekl, že na menstruaci mám brát pořád inositol, ale víc mě začnou řešit, až se vyléčí manžel.

Rok v léčení u sexuologa uplynul, manžel má pořád špatné výsledky, zjistili mu další jiné špatné hodnoty, nasadili mu další léky. Mně už přestal ,,fungovat“ inositol a čtyři měsíce jsem bez menstruace. Začínáme být pomalu beznadějní a zamotaní. Nevíme čemu věřit, jestli brát stále prášky, které manžel celkově nesnáší. Nevíme, jestli léky vysadit a smířit se s tím, že mít děti nebudeme. Nevíme, jak se zachovat. A tak se v tom plácáme. Jediné, co mi psychicky pomáhá je naše víra v Boha, kterému se snažíme důvěřovat, i když ho nechápeme.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně K. 

#5 příběh

“Absolutně by mě nenapadlo, že mi to může takhle zkomplikovat život..”

Vždycky jsem si myslela, že jsem úplně zdravá a v pořádku, než jsem cca po osmi letech vysadila antikoncepci.  Zhruba 3/4roku po vysazení mi menstruace chodila ještě normálně, pak jsem měla cykly dlouhé 35, 40, 50 dní, až jsem přestala menstruovat úplně. 

Poté mi doktor řekl, že mám vaječníky obsypané cystami a syndrom PCOS. Vůbec jsem nevěděla, co to je, a absolutně by mě nenapadlo, že mi to může takto zkomplikovat život. S přítelem se snažíme o dítě cca rok a půl, beru Proveru 5mg a Estrofem 2mg, do toho inositol a sypané ženské čaje, vyzkoušela jsem i vložky značky Tiande, které jsou tady na internetu tolik chváleny ale pořád nic, nemám nadváhu a jim zdravě…

Mám vůbec ovulaci?

Ani nevím, jestli mám vůbec ovulaci. Ovulační testy mi nic neukazují a bazální teplotu jsem si měřila, ale asi zbytečně, protože chodím na směny a každý den byla ta teplota úplně jiná.. V práci to taky není bůh ví jaká výhra, nejenom že dělám na směny. ale do toho zvednu za směnu kolem pěti tun. Tak si říkám. jestli si možná tímhle ještě nepřitěžuji.. Za týden mám podstoupit laparoskopii a snad se pak zadaří.

Jsem ráda, že jsem narazila na tyhle stránky a mohla si tak přečíst dalších pár příběhů. Je fajn vědět, že v tom člověk není sám.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně L. 

#6 příběh

“Praskla mi cysta? Mám torzi? Slepák? Něco s měchýřem? Krvácím do břicha? Umírám nebo co?”

Někdy to začíná dramaticky, někdy ne. V mém případu ne. Měla jsem úplně normální cyklus asi tak od 11 do 18, občas trošku delší, ale ne o víc než pár dní. V 18 jsem nasadila HA. Na prohlídky jsem chodila pravidelně, před užíváním i při něm, a dokonce si pamatuji, jak mi doktorka ukazovala na obrazovce ultrazvuk ve stylu „podívejte jaké máte krásné zdravé vaječníky“.

Ale to už je dávno. Prášky mi nevyhovovaly a měla jsem z toho špatný pocit obecně, tak jsem je asi po dvou letech vysadila. Začala jsem se cítit lépe, to určitě. Nicméně asi tak prvního tři čtvrtě roku moje cykly vypadaly asi takhle: 29, 46, 44, 35, 14, 41 (dny). Ze začátku jsem myslela, že je to jen vysazením. Časem to ale začalo být podivné, vždycky jsem měla iracionální strach, že jsem těhotná, což mi nepřidalo. Nechci se tu rouhat, ale byla jsem zrovna první rok, dva na vysoké a dítě jsem vždy chtěla až po škole svatbě. Kvůli změně bydliště jsem poměrně dlouho nebyla na prohlídce. Pak už to ale nešlo odkládat a našla jsem si nového gynekologa v Praze. Ten mi poprvé řekl, že mám PCOS a taky cystu. Nejdřív jsem to vlastně ani nepochopila, byla jsem od té doby tolikrát u lékaře, že mi to tedy trochu splývá. Nicméně poté, co mi to bylo konečně řádně vysvětleno… nebo aspoň tak, abych věděla, co mám a jak googlit, brečela jsem vlastně po každé návštěvě a každém dalším článku, co mi říkal, co špatného mě čeká. Cysty, následně možné torze vaječníku, budu mít vůbec děti? Mám ovulaci?

Jediná pořádná rada: Berte HA. Léčit to nejde. Nechcete? Tak jste asi úplně blbá. To neřekl, ale bylo to vidět. Abych mu nekřivdila, doporučil mi jíst low carb, že mi to může spustit ovulaci, kterou možná nemám.

Nicméně když jsem mu na další prohlídce říkala, že se snažím měřit bazální teplotu a dělat ovulační testy, koukal na mě zas jak na blázna. Snažím se snad otěhotnět, že potřebuji ovulaci? Kdo potřebuje ovulaci, right? Úplně jsem neměla sílu mu vysvětlovat, že mi přijde logické, se starat, jak moje tělo se situací pracuje. Že ovulace by mě prostě uklidnila. Že mít jednou dítě je pro mě naprosto klíčové. Achjo.

Tak a teď to horší. Poprvé mi praskla cysta cca v listopadu 2018. Při sexu. Hrozná situace, vážně hrozná. Větší bolest jsem zažila snad jen jednou se zubem, a tam tak nějak víte, o co jde. Tady nevíte nic. Jen cítíte, že je něco v břiše vážně moc špatně a nemůžete se zvednout z místa. Asi dvacet minut jsem nemohla vstát. Přítel byl samozřejmě v šoku a v panice mi zavolal zachránku. Teď vidím, že to celé bylo asi trošku předimenzované, ale v tu chvíli vážně nevíte, co dělat. Praskla mi cysta? Mám torzi? Slepák? Něco s měchýřem? Krvácím do břicha? Umírám nebo co?

Závěr jasný – prasklá cysta a nechají si mě na pozorování.

Záchranáři nebyli nepříjemní, ale že by si ze mě něco dělali, to taky ne. Nikdo mi nepomohl do auta nebo tak. Přítel se jediný staral, ale samozřejmě nevěděl, co se mnou. V nemocnici jsme byli kolem jedné v noci. Doktor velmi nepříjemný pán, který se ptal na věci, jako „proč se klepu“? Tak proč asi. Citlivost nula. A já na celou dobu slzy na krajíčku a třesavka.
Závěr jasný – prasklá cysta a nechají si mě na pozorování. Přítele, který sotva věděl, kde vlastně jsme, poslali ve tři ráno domů. Tak chápete to? Takže jsem zůstala sama v nemocnici jen s téměř vybitým mobilem a kartičkou pojišťovny.

Vzhledem k tomu, že nevěděli, jak se bude prasklá cysta vyvíjet, jsem nesměla od příchodu do nemocnice pít, což způsobilo to, že jsem k cystě měla i stejné příznaky jako u zánětu močových cest (když praskne cysta, bolí to tam všude – celé břicho, močový měchýř, vylučování, střeva – a to jsem měla jen drobnou cystu), to ale moc nikoho nezajímalo. Druhý den jsem šla na kontrolu, a pokud prý je to lepší, mohu domů. Mám pocit, že i kdyby to lepší nebylo, bych odtamtud utekla. Ale ono bylo, takže si mě přítel vyzvedl a šli jsme domů. Hezky pěšky, protože nešlo jinak. Ze začátku to vypadalo slibně, ale druhý den jsem dostala horečku. Dvě možnosti – zpátky do strašidelné nemocnice nebo zkusit akutně vlastní gyndu. Zvolila jsem gyndu. Paní doktorka, mě přijala (a viděla poprvé), nicméně řekla, že cysta dobrý, že mám jít jinam – na urologii nebo do nemocnice. A já vážně moc nechtěla do nemocnice.

Došla jsem k závěru, že se potřebuji hlavně uklidnit, proto jsem jela domů s tím, že pokud se to nezlepší půjdu ráno na urologii. Paní doktorka na urologii byla velmi přísná, ale velmi poctivě mě prohlédla a zanadávala na všechno, co se zatím u mě zanedbalo. Pro jistotu mi dala antibiotika, které běžně nepreferuji, ale toto byla přeci jen zvláštní situace. Poté co mi vzali krev a vzorky moči jsem opět odjela domů, přičemž mi skoro přede dveřmi volala zkroušená sestřička, že omylem vyhodila můj vzorek, jestli se mohu vrátit. Všechny sestry byly mimochodem velmi příjemné. Tak jsem se vrátila. A tady končí cysta č.1. Nějak jsem to doléčila.

V únoru 2018 jsem měla zánět slepého střeva, to jen tak pro ucelení. Od té doby sleduji, který cyklus má pracovat který vaječník.

V červnu 2019 mi praskla další cysta. Opět v noci, opět při sexu. Tentokrát jsem už panikařila výrazně méně. Zvládla jsem sprchu na uklidnění, a abych byla ráno ready na kontrolu, jednou jsem zvracela a pak postižené místo ledovala, až usnula. Ráno jsem šla v doprovodu do nemocnice. Té samé. Můj přístup k situaci se asi nějak promítl i sem, protože jak doktorka na pohotovosti, tak na gyndě byly obě velmi příjemné a chápavé. Na gynekologii mi dokonce nakreslila, jak to vlastně s těmi mými vaječníky je a pokud se na to cítím, mám jít domů ležet, ledovat a koukat na pohádky. Ačkoli je mi přes dvacet, v takové situaci člověk ocení přístup ala máma. Tím spíš, když jste na to vlastně – jako žena – sama.

Třetí cysta mi praskla v srpnu 2019. Jen tak sama od sebe. Hráli jsme bowling, tak možná tam? Nevím. Je to zvláštní, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vůbec cysta. Bylo mi vysvětleno, že tělo si zvyká na určitý druh bolesti. Proto měly cysty tuto „sestupnou tendenci“. Že mi praskla cysta, jsem poznala jen podle špinění. Šla jsem tedy opět druhý den na kontrolu, známé dveře. Dobrý den, praskla mi cysta. Ano praskla. Chcete tu zůstat? Ne. Šla jsem domů. To byla má třetí cysta a děkuji Bohu za chvíli klidu a doufám, že snad to byla cysta poslední. Ale kdo ví.

Pokaždé, když myslím, že ovuluji, se cítím pyšná na vlastní tělo, že se tak snaží.

Můj životní styl nebyl vždycky nejlepší, ale pracuji na tom a věřím, že když se budu snažit, otěhotním. Zatím si nepřipouštím, že by to nešlo. Prostě musí. Pokaždé, když myslím, že ovuluji, se cítím pyšná na vlastní tělo, že se tak snaží. Depresivní články už si raději nečtu. Menstruaci hlídám, občas přihodím nějaké bylinky či doplňky stravy, ale snažím se žít hlavně normálně. To neznamená, že nemám strach. Mám. Když mě něco bolí, většinou jdu na kontrolu, abych aspoň byla informovaná, i když s tím nic nenadělám. HA nechci. Ze sexu se bohužel stala trochu problémová záležitost, protože má přítel o mě strach. Je myslím traumatizovanější než já. Ale to je prostě život. Učím se s tím pracovat. Vím, že můj příběh, který ve své podstatě teprve začal, byl vyčerpávající. Na své tělo se nezlobím, věřím, že ví, co dělá, a že mi signály – i PCOS dává z dobrých důvodů. Všechno zlé je pro něco dobré. Děkuji všem tady, že dáváte ostatním naději a lepší pocit.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně T. 

#7 příběh

“Proč vám proboha vzali vaječník?”

Šla jsem na gynekologii, protože jsem několik dní trpěla velkými nevolnostmi, byla jsem přecitlivělá a myslela jsem si, že jsem těhotná. Gynekoložka mi v klidu oznámila při ultrazvuku, že si myslí, že mám endometriózu na vaječníku a společně s tím i endometrickou cystu a měla bych se objednat na laparoskopickou operaci.

Lekla jsem se a doktorka na mě pohlédla a prohodila “nebojte, není to tak vážné”. Já bláhová odešla domů s pocitem, že to opravdu nic není a objednala jsem se na zákrok. Bohužel jsem o této nemoci nikdy nic neslyšela, takže jsem nevěděla co mě čeká.

Když jsem dorazila do nemocnice, kde jsem měla mít zákrok, doktorka se mnou udělala vstupní vyšetření a objasnila mi moji situaci.
Cysta je nejspíš opravdu endometrická a velká, takže je velká pravděpodobnost, že mi vaječník skoro celý poškodil a budou muset mi vaječník odebrat.
Když mi poté povídala o možnosti umělého oplodnění a mně bylo pouhých 21 let, napadlo mě, zda tohle opravdu bylo nutné a nedalo se tomu předejít.

Je tomu necelý rok od operace a ano, mám už jen jeden vaječník. Po operaci jsem si uvědomila, že se tomu opravdu dalo předejít, kdyby moje gynekoložka dělala ultrazvuk pravidelně. Bohužel ho udělala jednou za tu celou dobu, co jsem tam docházela, a to až když jsem přišla s potížemi.

Nejhorší bylo přijít na specializované oddělení pro endometriózu a vidět doktora dát si hlavu do dlaní, když viděl můj operační protokol a pronést: “Proč vám proboha vzali vaječník?”. Já naštěstí změnila gynekologa už hned po operaci a můj současný gynekolog je pečlivý. S faktem, ze se tomu dalo předejít, ale i tak jsem ztratila vaječník, jsem se smířila, ale s možnosti, že se ten vaječník dost možná dal zachránit, už ne.

Teď mi bylo doporučeno brát antikoncepci bez pauzy co nejdéle, abychom předešli možnému navrácení endometriózy.

Neposlouchejte ostatní, když vám říkají, že i větší bolest patří k menstruaci..

Chtěla bych ještě zmínit to, že jen protože má někdo na sobě bílý plášť, nevypovídá nic o jeho schopnostech.

U mě se to vše projevovalo postupně. Jako první náznak toho, ze něco možná není v pořádku, mi mělo napovědět to, ze jsem začala menstruovat od 9 let. Několik let jsem i trpěla opravdu bolestivými menstruacemi, kdy jsem se nemohla třeba několik hodin ani hnout. Občas mě bolely i záda a vyvrcholilo to do bodu, kdy jsem cely rok měla opravdu oslabenou imunitu. Měla jsem opakovaně záněty močových cest, měla jsem samé infekce a na pohotovosti jsem byla jako doma. Nakonec mě doktoři brali vážně až když jsem řekla, ze mám 3 dny velké nevolnosti, prášky mi vůbec nepomáhají a jsem přecitlivělá.

Neposlouchejte ostatní, když vám říkají, že i větší bolest patří k menstruaci, že je to normální a nenechte se odradit těmi otrávenými pohledy doktorů, který na vás vrhají, když jim říkáte o vašich problémech. Je to naše tělo a my víme nejlépe, jestli je něco špatně.

Je hezké vědět, že v tom nejsme sami a můžeme se navzájem podržet.
Držím všem palce, nevzdávejte se a mějte se krásně!

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně L. 

#8 příběh

“Ano, s HA jsem to měla přesně na čas..”

Ahoj. S menstruací jsem měla problém od samého začátku. Dostala jsem ji poprvé v 11, měla jsem to hodně nepravidelný a bolestivý, hodně jsem i zvracela a bolest se nedala popsat. Cykly byly dlouhé nebo mi menstruace i vynechávala. Když jsem menstruaci nedostala půl roku, řekla jsem si, že je asi něco špatně a musím to začít řešit..

Bylo mi 18. Doktor mi na to nic neřekl a rovnou nasadil HA, že prý se to zlepší a ustálí. Ano, s HA jsem to měla přesně na čas.. Pak jsem poznala přítele a usoudili jsme, že chceme dítě. Vysadila jsem prášky v březnu 2018 a menstruace nikde..

Našla jsem si novou gynekoložku, ta mě prvně léčila Proverou a Clostilbegytem, když ani to nezabralo, nebo jsem po Proveře naopak krvácela dvakrát v měsíci, tak mě poslala na laparoskopii, hysteroskopii a chromoeturbaci (srpen 2019). Tam mi zjistili, že mám pcos (ve 25 letech), přítel pomalé spermie, jinak vejcovody jsou průchozí a vše v pohodě a prej se s tím dá otěhotnět přirozeně.

Nejmenované CAR nás pořád tlačí jen do IVF.

Je skoro červen 2020 a dítě nikde, menstruace ani ovulace bez nejvyšší dávky clostilbegytu nepřichází, bylinky nezabírají. Nejmenované CAR nás pořád tlačí jen do IVF. Snažím se zhubnout a modlim se, abych měla jednou dítě, jinak to by byl můj konec.  Všem hodně štěstí.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně Kačce 

#9 příběh

“Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu mít dítě ze zkumavky.”

Moje první menstruace přišla velice brzy… Nebylo mi ještě ani 12! Krvácela jsem velmi silně a dlouho. Vždy jsem byla doma jeden až dva dny. Musela jsem dokonce absolvovat návštěvu gynekologa. Byla jsem nešťastná a nesnášela jsem svou menstruaci.

V osmnácti letech jsem si hned běžela pro antikoncepci. Najednou byla má menstruace krásná, pravidelná a bez problémů. Brala jsem ji 10 let. Cca po pěti letech jsem začala mít velké bolesti při menstruaci. Ignorovala jsem to a antikoncepci brala stále dále. Měnila jsem buď lékaře nebo antikoncepci.

Jednoho krásného dne mi otekly nohy a bolelo to jako čert. Okamžitě jsem měla vysadit antikoncepci. Čekala jsem na svou první menstruaci a ta nepřišla. Nepřišla 3/4 roku. Pak se konečně dostavila, ale byla slabá a jiná než kdy dříve. Občas vynechala, a také cyklus pořád protahovala až na nějakých 39 dní. Také čím dál více slábla a trvala pouhé dva dny. Najednou mi moje menstruace chyběla. Nebylo to totiž bez ní ono!

Vdávala jsem se když mi bylo 33 let. Tou dobou už jsme se snažili cca rok o dítě. Po svatbě další rok nic. Měla jsem náročné období a myslela jsem si, že je to všechno moje chyba. Pracovala jsem na sobě…cvičila jsem metodu Mojžíšové, chodila na akupresuru a k čínskému léčiteli. Menstruace se pomalu lepšila. Cítila jsem, že vše bude dobré. Pak mě ale ještě napadlo, aby si zašel na spermiogram můj muž.

Nikdy nezapomenu na ten doktorův hlas v telefonu: “Tak je to špatný. Tohle je tak na umělý oplodnění. Nashledanou.” Bum bác a celý svět se rozsypal. Lítost, výčitky a beznaděj. Po třech měsících opět špatný spermiogram a mně diagnostikovali polycystické vaječníky. Byla jsem v šoku, že jsem až teď dostala diagnózu. Nejsem vůbec ten typ polycystických vaječníků, jak uvedl můj lékař, ale ultrazvuk viditelně diagnózu potvrzoval. Takže jsme si vyslechli, že jediné řešení je umělé oplodnění.

Naštěstí vše klaplo na první pokus a máme krásné a šťastné dítě.

Pro mě to bylo opravdu těžké. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu mít dítě ze zkumavky. Kde bude ta láska, ze které vznikne?? Navíc ta hormonální léčba, odběr vajíček a třeba beznadějné pokusy…. Nakonec jsem se rozhodla pro asistovanou reprodukci. Bez dítěte to nemá smysl.

Naštěstí vše klaplo na první pokus a máme krásné a šťastné dítě. Já se teď snažím pracovat na svém zdraví, ničeho nelitovat a milovat život jaký je včetně darů i překážek.

Je důležité všímat si signálů a věnovat jim pozornost. Pečovat o své zdraví. IVF je každopádně náročný proces a představuje také určitou zátěž. Nicméně já jsem ráda za tuto možnost…a kde je ta láska? Byla celou dobu s námi. Společně u všech kroků a teď je i při výchově. Nejhezčí je slyšet od syna říkat: “Maminečko zlatá”. Věřím v to, že kde je víra, tam se dějí zázraky.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně Moně 

#10 příběh

“Ano, moje ovaria jsou jen pseudo reprodukční tkáň, která nikdy nefungovala a nikdy nebude.”

Předčasné selhání vaječníků jako nezmíněná vrozená vada. Ano i takový stav existuje a jsem strašně ráda, když matky seznamují své dcery s gynekologem velmi brzy. Mě to potkalo až těsně před dospělostí, a tím to poznamenalo celé moje dospívání. 

Byla jsem věčně nemocné rachitické dítě a že je něco špatně jsem já věděla velmi brzy, ale okolí mě stále uklidňovalo. Bohužel moje tušení, že čekat na pubertu je hovadina, se naplnilo až s odběrem krve na gyndě těsně před 17tým rokem. Gynekoložka byla ženská od rány a už ode dveří věděla, kam vítr fouká. Ano, moje ovaria jsou jen pseudo reprodukční tkáň, která nikdy nefungovala a nikdy nebude. Tím pádem jsem v době, kdy holky zažívají první pusy, objímání a řeší nákup podprsenek, já řešila, kde si koupit oblečení v dětském oddělení.

Vzhled dítěte mi zůstal dodnes a tak mi málokdo hádá můj věk. Spolu s jinými obtížemi jsem vždy bojovala s depresivní povahou, která se mě opět drží stále a výkyvy nálad jsou překážkou v každodenní rutině, tudíž zatím žádnou nemám. Po získání diagnózy primární amenorea, jsem nastoupila do kolotoče vyšetření a braní pilulek a to bez jakéhokoliv vysvětlení proč, že to mám podstupovat.

Věřila jsem lékařům, i když jejich necitlivý přístup mi způsoboval nemalé problémy. Na mé dotazy, co jako bude dá, jaký je další postup, jsem vždy dostávala odpověď, že budu brát léky, protože musíme udržet funkční cyklus. Ale proč nebo jak moc je to strašná blbost mi došlo až o více než desetiletí poté.

Navíc jsem vždy měla pouze platonické cítění sexuality, ale nikdy jsem neměla libido, natož sexuální uspokojení.

Ze začátku jsem si namlouvala, že v pořádku, budu konečně ženská a získám kluka a budu přijímaná v kolektivu. Omyl to byl obrovský. Jediné co mě čekalo, byl minimální přírůstek na výšce a maximální na váze. Příbytek 20 kilo mě provází nějakým způsobem stále, akorát už jsem se za sebe konečně postavila a rozhodla se, že nechci brát léky a prošla si menopauzou se vším všudy.

Žít se se mnou stále nedá, to už se asi nikdy nezmění, ale snažím se s tím srovnat a zkouším, co mi dělá dobře a jakým způsobem se můžu zbavit kil i získat rovnováhu. Navíc jsem vždy měla pouze platonické cítění sexuality, ale nikdy jsem neměla libido, natož sexuální uspokojení. Jsem omylem přírody a srovnávám se s tím celý život. Budu vždy bojovat za ženy, dívky s touto anomálií nebo podobnými potížemi a budu jim vždy dodávat odvahu se ptát a hledat odpovědi, ze všech možných hledisek. Učit se lehké nedůvěře v lékaře mi přijde nesmírně důležité, aby nikdo další už nemusel pojídat tuny hormonů, které třeba k ničemu nevedou.

Momentálně jsem spokojená, že mám klid a vidím jen pozitiva na životě bez dětí. Cesta to byla složitá a pokud někomu mohu pomoci a odlehčit mu tuto zátěž, tak jsem připravená se podělit o zkušenosti.

Za motivaci děkujeme indiánsky slečně Z.