Spoustu žen, které řeší (ne)plodnost, má tendenci dávat možnost adopce až na úplně poslední místo. Nějak tak máme pocit, že to naše biologické dítě bude víc naše, nebo do toho nechceme tlačit partnera, který si to vůbec neumí představit, důvody se různí. S adopcí se pojí nejen rozhodnutí samotné, náročný proces, ale hlavně uvědomění, že přijímáme do rodiny zraněné dítěte s traumatem. Klára Vohrnová to rozhodnutí udělala a nejen to. Protože jí scházelo sdílení s dalšími adoptivními rodiči, rozhodla se založit projekt Láskyplná náruč, kde vytváří komunitu právě adoptivních rodin.
Jak jste se k rozhodnutí o adopci dostala, Kláro, jak byste popsala vaše myšlenky a činy, které k tomu vedly?
S manželem jsme se snažili o přirozené početí šest let. Ani jeden z nás jsme se necítili na umělé oplodnění, tak jsme zkoušeli vše možné i nemožné. Na základě neinvazivních vyšetření, které jsme byli ochotni podstoupit, se u nás nenašel žádný zdravotní problém.
Ten šestý rok jsem nastoupila do nové práce. Do organizace, která pomáhá pěstounům a ohroženým rodinám. Hned následující měsíc jsem byla zapojena do kampaně na podporu pěstounství. Jezdili jsme po pěstounech a fotila jsem je s přijatými děťátky. Již první setkání s přechodnou pěstounkou však bylo osudové. Fotila jsem dvouměsíčního chlapečka v kočárku. Podívala jsem se na něj a najednou se poskládal celý Vesmír, vše zaklaplo a já jsem cítila, že je mi úplně jedno, zda děťátko porodím nebo ne. Ten záblesk lásky, který v tu chvíli proletěl, byl jasným ukazatelem, že můžu milovat kterékoliv dítě. Byl to opravdu kouzelný okamžik, protože zpětně jsem zjistila, že v tu dobu byla naše holčička někde počata.
A jak se k adopci stavěl váš partner?
O adopci jsme občas s mužem poslední roky snažení mluvili, ale nikdy to nebylo něco, co bychom v tu chvíli cítili. Dokonce jsme o tom mluvili měsíc před událostí, kterou popisuji výše, ale stále jsme to odsouvali. Spíš ze strachu a nevědomosti. V ten den, co jsem měla ten záblesk, jsem s myšlenkou adopce přišla domů a k mému překvapení souhlasil i manžel. Vůbec třeba neřešil, že přijaté děťátko nebude mít jeho geny a že jeho rodová linie od něj nebude pokračovat. Přál si mít dítě, se kterým bude prožívat život a rodičovství.
Jak moc jste si předtím načítala informace a kde?
Myslím, že dost jsem toho pochytila ze zmiňované práce. Třeba informace ohledně traumatu, které přijaté děti zažívají, jsem přirozeně nasávala od kolegyň sociálních pracovnic. Ale jaký je postup podání žádosti v případě adopce jsem dohledávala různě na internetu. Nakonec jsem oslovila jednu doprovodnou organizaci, se kterou jsme si dali online schůzku a na ní nám vše vysvětlili.
Snažila jste se třeba spojit s někým, kdo si adopcí prošel?
Přidala jsem se do facebookových skupin a nasávala informace odtud. S nikým konkrétně jsem v kontaktu nebyla. Samozřejmě by mi takový člověk pomohl nejvíce.
Jak byste shrnula proces adopce, jaké zásadní kroky do něj spadají a co bych jako potenciální žadatel/ka rozhodně neměl/a podcenit?
- Žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli
- Příloha, kde jsme se rozepsali o sobě a našich představách o dítěti
- Lékařské potvrzení
- Přehled příjmů
- Sepsané naše životní příběhy
- Společné fotografie
Jak pro vás byly náročné přípravné kurzy a co vás nejvíc překvapilo?
Za mě je to naprostý základ, kterým by si měli projít i rodiče, které mají biologické děti. Fakt! Nesmírně cenné informace o vývojové psychologii, ztrátě, traumatu, kontaktech s biologickou rodinou a identitě dítěte. Nejvíce mě překvapilo, jak silně může dítě zasáhnout v životě ztráta.
Psychotesty, které jsou součástí přípravy, za mě byly naprosto pohodová záležitost. Hodinku jsme strávili s psycholožkou společně, a pak každý zvlášť. Online jsme vyplňovali velmi dlouhý psychotest. Já jsem si to docela užila. Kdy jindy vás někdo takhle dopodrobna rozebere. 🙂 Nemyslím si, že by z toho měli mít žadatelé obavy.
Jak jste se cítila, když se došlo na zásadní telefonát, a co následovalo?
Byl to okamžik plný různých emocí. Totální euforie, strach, těšení, radost, nervozita. Když po tolika letech, co toužíte být rodina, uslyšíte, že jste byli vybráni k miminku, je to prostě neskutečný pocit. U nás to bohužel bylo trochu delší. Kvůli byrokracii trvalo 14 dní, než jsme holčičku viděli poprvé. Nutno podotknout, že nám kouzelný telefon zazvonil po týdnu ode dne, co jsme byli zapsáni do evidence žadatelů. A to i díky tomu, že jsme k žádosti o adopci přidali i žádost o pěstounství. Holčičku jsme tedy přijímali do pěstounské péče (nyní jsme již v procesu adopce). A to od přechodné pěstounky. Probíhalo několik setkání, než jsme si mohli miminko přivést domů. Od podání žádosti do dne, kdy jsme si holčičku přivezli domů, uběhlo symbolicky devět měsíců.
A co nastalo potom, když už jste miminko měli u sebe?
Když jsme si přivezli domů 6týdenní miminko, bylo to zvláštní. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat jako první. Přebalit ji, nakrmit, mazlit se? A taky, najednou zničehonic u nás bylo děťátko. Já jsem odešla z práce téměř ze dne na den. To bylo obrovská změna. Začalo nám šestinedělí (ano v náhradním rodičovství je také a je jedno, jak staré děťátko přijmeme). Teď tady byl malý uzlíček, který nás opravdu potřeboval a zažil již druhou ztrátu v životě, a tak jsme prostě jen byli spolu. Muž si vzal otcovskou dovolenou a sžívali jsme se. Nebyla ani na chvilku bez nás. Nosila jsem ji v šátku, mazlili jsme se, spala s námi od prvního dne v posteli, velmi jsme u nás omezili návštěvy. Potřebovali jsme se totiž na navzájem napojit, poznat a navázat citovou vazbu.
Adoptované děťátko je možné tzv. adoptivně kojit. Co to znamená a vy sama jste adoptivní kojení praktikovala? Co jsou výhody a nevýhody?
Adoptivní kojení je naprosto nádherná záležitost. Pro mě to byl v mateřství zatím nejkrásnější zážitek. Protože nic se nevyrovná tomu, když se vám přijaté miminko poprvé přisaje na prso a vy máte pocit, že vás přijalo za svou maminku a jste od té chvíle spojení. Adoptivně kojit může žena buď vlastním nebo darovaným mateřským mlékem, či umělým mlékem. Může se rozkojit i žena, která nerodila. Jsou na to postupy, k tomu doporučuji oslovit laktační poradkyně sdružení MAMILA, které s tím mají zkušenosti. Pokud se nepovede spustit laktaci, stejně jako u mě, je tu možnost podávat mlíčko cévkou na prsu. Miminko je přisáté na prsu, saje a jeden konec cévky má v pusince a druhý v nádobě s mlíčkem. Kojení není však jenom o krmení, ale zahrnuje spoustu benefitů – zklidňuje a uspává děťátko, reguluje jeho teplotu, tep a dýchání, posiluje vztahovou vazbu a spoustu dalšího.
Já vlastně žádnou nevýhodu nevidím. 🙂 Sama jsem takhle dceru kojila rok a je to pro mě srdeční záležitost. Proto se v naší organizaci snažím dostat informace o adoptivním kojení ke všem budoucím adoptivním maminkám. Máme články na blogu, webináře a chystáme online kurz a příručku, kterou bychom rádi dostali do přípravných kurzů pro celé ČR.
Jak se stavíte k předání informace o adopci vašemu dítěti samotnému a co možnosti budoucí potřeby ze strany dítěte se biologickými rodiči spojit?
Informovat dítě o tom, že jsme ho adoptovali, je naprostý základ adopce. Naší holčičce o tom povídáme už od miminka. Je to přirozenou součástí našich her, knížek, povídání. Setkáváme se s biologickými sourozenci. Přijaté dítě bytostně potřebuje vědět, odkud pochází, kdo je jeho původní rodina. Jen tak totiž může poznat sám sebe. Potřeba vidět svoje původní rodiče je naprosto přirozená, a pokud naše holčička vyjádří tohle přání, uděláme maximum, aby to mohlo proběhnout.
Jak se vám v hlavě zrodil nápad na projekt Láskyplná náruč a co vedlo od prvnímu impulsu k realizaci?
Byla to asi souhra dvou věcí. První byla velká potřeba s někým sdílet to, co prožívám, a naopak čerpat zkušenost od adoptivních rodičů. Měla jsem v hlavě původně jen klub adoptivních maminek. Druhou věcí byla moje spolupráce s nadačním fondem LA VIDA LOCA, která mě inspirovala k tomu založit svoji vlastní neziskovku. Spojila jsem se proto s další adoptivní maminkou Eliškou Rezkovou, která moji vizi a nadšení sdílela a vznikla Láskyplná náruč.
Co všechno tedy v Láskyplné náruči děláte?
Základem našeho poslání je vytvoření komunity adoptivních rodičů. Navzájem se v ní podporovat, setkávat se online i na živo. Sdílet si své radosti i strasti. K tomu nám zatím skvěle slouží facebooková skupina Srdcová rodina, kam přijímáme jen adoptivní rodiče. Dále se věnujeme osvětě. Chceme předat společnosti myšlenku, že adopce není jen o touze po dítěti, ale hlavně o tom, že přijímáme dítě s traumatem, které může mít různé projevy a my bychom s tím jako adoptivní rodiče měli umět pracovat. Proto adoptivní rodičovství nebude nikdy stejné jako to biologické. To je opravdu důležité si zvědomit předtím, než do adopce lidé půjdou. Plánujeme vzdělávání, online kurzy, akce pro rodiny, podpůrné setkávání pro rodiče a klub pro děti. Milujeme nošení a tak máme půjčovnu šátků a nosítek jak pro adoptivní rodiče, tak pro přechodné pěstouny.
Co byste s dnešními informacemi a zkušenostmi poradila sobě samé/páru v době, kdy jste žádost zvažovala?
Že se není čeho bát. Jen je důležité se opravdu připravit a informovat.
Medailonek Klára Vohrnová
Je dobrodějka, fotografka a markeťačka. Spoluzaložila organizaci Láskyplná náruč, nahrává podcast Cesta adopcí a zároveň pomáhá dobročinným organizacím být vidět. Snaží se mluvit o tématech, o kterých se ve společnosti ještě moc nemluví a rozhodně by mělo. Miluje cestování, vzdělávání, knihy a roli mámy.
